Svatba v Egyptě část 1………Pokud si představujete pláž, květiny, šumění moře a bílé vlající šaty, tak to by sice krásné bylo, ale ne v Egyptě. Tedy ne ten pravý obřad, který musíte absolvovat (bohužel). Nejprve utratíte nehorázné peníze ještě v ČR za různé překlady, ověření, osvědčení, kolky a superlegalizace, abyste se pak totálně ověřená a prověřená mohla těšit na den D. Lehce vás tlačí čas, protože tato papírová paráda má trvanlivost pouze 3 měsíce. Pokračujeme tedy do Egypta. Zde se nám po příletu čas ještě zkrátí, jelikož vízum máte na 30 dni a po té další dostanete až za 2-3 měsíce, což se nám vylučuje s trvanlivostí našich drahých lejster z ČR. Dalším bodem je cesta k foťákovi, zvěčnit své natěšené obličeje na budoucí manželskou smlouvu. Pár foto použijeme v nemocnici, kam jdeme na povinné krevní testy. Vcházím do ordinace a ve stejné vteřině zase vycházím. Tady na mě nikdo sahat nebude. Sestra v džínách bez rukavic. Místo lehátka stará židlička a vata, kterou odtrhávají a otírají vám tím ruku před vpichem – bez desinfekce samozřejmě (asi vata desinfekční, hmm). Přidáváme k žádankám kilčo a výsledky o našem výborném zdravotním stavu máme za 2 hoďky. Mezitím náš draze placený právník v kanceláři tajně přepisuje špatně přeložené jméno budoucího manžela v mých ještě dražších lejstrech. Tak a teď naplánovat cestu na jediné možné místo, kde můžeme slavnostně obtisknout naše palce ke stvrzení sňatku – do Káhiry. Vybírám datum 2.2.2020 a těším se z něj asi 5 minut. Právník nemá čas. Ok, má čas 30.1.2020, takže datum tedy máme. Kupujeme jízdenky do Káhiry a za pár dní vyrážíme. Po příjezdu do Káhiry musíme zařídit ještě jednu důležitou věc a to víru mou. Tedy papír, že nějakou vůbec mám. Svého milovaného Buddhu nechávám doma a tetování čaker zakrývám dlouhým rukávem (buddhismus se tu nenosí) . Jelikož nejsem ani pokřtěna a nehodlám kvůli tomu v ČR tvrdnout 3-4 měsíce, vydáváme se na Al Azhar. Zde si za cca hodinku „pohovoru“ velmi snadno dokument o víře vysloužíte. Ještěže je leden. Beru si čepici a omotám ji šálou. Vypadám spořádaně a pokorně (vypadám, nejsem). Přicházíme do vážené budovy a odevzdávám pas a fota. O 2 minuty později odcházím za křiku pana váženého, že fotka, kde mám vidět tetování ve výstřihu, je nehorázná. Dalších 30 minut jezdíme s taxíkem po městě a hledáme fotografa. O hodinu a půl později mám nové fotky v čepici a šále s bundou zapnutou až pod bradu. Nikde ani čárka. Vracíme se do vážené budovy za váženým pánem. Ten mě pak následujících 30 minut dusí otázkami a když už nevím kudy kam, svedu moji nevědomost na mého nastávajícího. Následující minuty se potí on. Odcházíme. Doufám, že nadobro. Pro nejváženější dokument se má zastavit můj nastávající druhý den ráno v den D, prý raději beze mě. Na hotelu, kde musíme strávit noc, vtipně spíme každý ve svém pokoji. Máme je proti sobě a můžeme se navštívit, ale nechat otevřené dveře. Předmanželské muchlování na hotelu je přísné tabu a pan recepční na to poctivě dohlíží. Budík nastavíme na 7h ráno a jdeme spát každý zvlášť. Bzzzzz budík a den D je tu…….pokračování příště…
…postavy a události v příběhu mohou být smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami ,žijícími či zemřelými, může být náhodná a autory nezamýšlená……
0 komentářů